Již dlouho mi v hlavě zrála myšlenka, vyzkoušet si na vlastní kůži štafetový závod spojující na pohled nesourodé sporty, označovaný Dolomitenmann.
Celkem zásadní problém vězel v tom, že se datum jeho konání krylo s finálovým závodem Českého poháru. Po mojí neúčasti při klání v Praze, jsem už bohužel nemohl promluvit do celkového pořadí, tak jsem vznesl dotaz na vedení týmu a poprosil Bárta o radu, který závod si mám vybrat. Odpověď přišla velmi brzo. Pohár znamená body do UCI - Dolomitenmann krásný závod a dobrá propagace. Rozhodnutí je na tobě! A bylo po starostech, ani na chvíli jsem dále neváhal a začal si balit. Viděl jsem již jen čekající rakouský Lienz a s ním nejextrémnější štafetový závod v Evropě. Společnost mi měli dělat parťáci z vítězné štafety letošního Adrenalin Cupu ve složení: běh - Ondřej Fejfar, padák – Tomáš Bílek a kajak – Ladislav Maroul. Součet bodů nás po přihlášení podle pravidel Dolomitenmannu zařadil mezi amatérské týmy.
Odjezd byl naplánován na středu. Ráno jsem se vyklubal z peřin, rychlá snídaně a šup na trénink. Jezdil jsem v Lidových Sadech úseky na prahu, abych se trochu naladil „do rychla“. Jen co jsem však dorazil domů, zjistil jsem, že už jsem v časovém skluzu. Vyřídit pár mailů, zabalit si a hodit video na FB, aby se něco dělo. Jídlo jsem nestíhal. Cesta do Prahy na Kavčí Hory, kde byl sraz naší výpravy, probíhala klasicky v hororovém tempu. Natočení pár záběrů pro Českou Televizi a mohli jsme společně vyrazit do dějiště závodu.
Čtvrtek jsme věnovali natáčení rozhovorů a společné projížďce s Kristiánem Hynkem.
V pátek už jsme si najížděli celý okruh a ladili detaily na závod. Já měl věru co ladit, při vyjíždění mi prasklo řazení. Zachránil mě naštěstí Alban Lakata, který mi půjčil své, za což mu zde ještě jednou děkuji ?
V sobotu ráno jsem se byl podívat na Ondru Fejfara jak odstartuje naší štafetu na náměstí v Lienzu. A tím to začalo, nervozita se přihlásila a už tu byl nefalšovaný „starťák“. Na záchodě jsem byl snad skoro pořád. Ondra běžel neskutečně a předával na dvanáctém místě celkově a suverénně pokořil všechny amatéry. Tomáš Bílek s novým rychlým padákem čaroval. Ladislav Maroul na kajaku pádloval tak, že z řeky Isel vařil Eintopf pro vodáky za sebou a já díky tomu dostal předávku s luxusním náskokem. Jel jsem tak v trochu větším klidu, než kdybych byl pod časovým tlakem a raději moc neriskoval. Sice jsem posunul naší štafetu v celkovém pořadí opět na ztracenou dvanáctou příčku v celkovém pořadí, ale to pouze ve výjezdu. Sjezd, který jsem zde dvakrát vyhrál, jsem pro tentokrát absolvoval s rezervou.
V cíli na mě pak čekala celá naše štafeta s vlajkou. Stupně vítězů byly opojné a velmi emotivní. Náměstí v Lienz bylo narvané k prasknutí, výhled z nejvyššího stupně do davu, za kterým se tyčila brána Red Bullu a skrze ní pohled na západ slunce při české hymně. Na to se prostě nezapomíná!
Jsem moc rád, že jsem si mohl užít tento neskutečný závod, neopakovatelnou atmosféru a extrémní výkony na pokraji lidských možností. Moje hodnocení sportovního výkonu ostatních členů je poměrně jasné, u běžců absolutní respekt. U paraglidingu nechápu nic, když vidím jejich kousky při přistání. A pozorovat kajakáře u předávky jak pádlují na pokraji sil proti proudu řeky Isel? No pane jo, klobouk dolů.
Tak to je pro mě Dolomitenmann!
Ňumi