Okem Kolokrámu – Cape Epic pohledem hobíka part V

Podle brožury jsme tuto šestou etapu vyhodnotili jako jednu z nejklíčovějších, protože měla kromě 100 km délky také 3 kilometry převýšení. Jelikož po této etapě už nás čekala jen poslední kratší etapa „přes jeden kopec“, rozhodli jsme se zkusit, co ještě tělo vydrží. Překvapivě se začala plnit teorie pana Fisnarescu o tom, že odpočinkový den tělo jen rozhodí a je lepší jezdit pořád a nejelo se nám úplně špatně. V prvním kopci jsme se nenechali rozhodit tím, že nás (rozuměj mě) celý kopec trestal národní tým Rwandy a v následném sjezdu jsme ujeli jak černouškům, tak prvním důchodcům i prvnímu mixu. To mě namotivovalo natolik, že jsem poprvé za celý výlet potrestal Rumuna na několika písčitých rovinkách. Nakonec se ale, bohužel pro mé ego, ukázalo, že jen v očekávání křečí polovinu etapy šetřil, aby v posledních dvou brutálních kopcích aplikoval stejnou stratregii, jako ve zbytku závodu, tedy - jel volně napřed... Poslední dva kopce byly opravdu vypečené. To, jak byly prudké, by se dalo popsat asi tak, že nejsnažší cesta jak se v kopci rozjet bylo lehnout si na záda, zacvaknout pedály a začít šlapat. Z posledního sjezdu do cíle mě ještě můj spoluvýletník poškádlil probržděním táhlé rychlé zatáčky a následnou několikametrovou jízdou po předním kole v příkopu, ale nakonec vše dobře dopadlo a my jsme nejen dokončili etapu znovu na 25. místě, ale také poskočili v celkovém pořadí a už „standardně“ vyhráli kategorii důchodců i mixů :-)

Den 8., 7. etapa

Poslední etapa jsem doufal, že bude lehká, fotoaparát Michal Červený mi ale trefně připomněl, že od délky a la Kolo pro Život ji odlišuje zanedbatelné převýšení 1,5 km. Poslední etapa byla pojatá velkolepě, na start jsme měli živý TV přenos, hned 3 vrtulníky a jedno akrobatické letadlo. Jako zkušený bývalý závodník jsem se tak hned po startu přimotal do dvou minipádů a v klidu si začal znovu sjíždět mého kolegu, který na mě čekal jako vždy na čele jedné ze skupinek vepředu. Naštěstí kopec byl dlouhý a k mému neutuchajícímu údivu jsem ještě mohl relativně rychle točit pedály. Na jediné občerstvovačce dne jsme už byli na naší obvyklé pozici. Komentátor nás hlásil jako první amatérský tým v celkovém pořadí a tak mi samou radostí můj čekající kolega tentokrát ujel ještě o kousek víc, než obvykle.

Mimochodem absence hobby kategorie mi na tomto závodě přijde úžasná, jelikož jsem dosud nepochopil význam závodní kategorie hobby :-) Ve sjezdu už jsme jeli hodně pomalu, jednak jsme konečně viděli moře a výhledy byly opravdu krásné a hlavně jsme se báli, abychom už nic nepokazili. V cíli na nás kolegiálně několik desítek minut počkal Jirka Novák s vychlazenýma Svijanama a musím říct, že tak moc mi pivo už dlouho nechutnalo. Suma sumárum jsme si udělali krásný výlet. Jeden defekt a jeden hlaďák za celých 8 dní je něco, co mi pořád ještě nejde do hlavy. Dík patří všem blízkým a kamarádům, co nás na našem výletě podpořili jak fanděním a spoustou zpráv, tak všem, kteří nás podpořili materiálem.