Tour de Zeleňák 2020

Tour de Zeleňák 2020 pohledem Filipa Šlajchrta

Rumburská klasika pořádaná Honzou Novotou, 54 km dlouhý okruh, který se poslední 4 roky jezdí 2x pod názvem Obr Zeleňák.

Mám za sebou 2 ročníky, 2017 a 2018, loni jsem se sem z pracovních důvodů nedostal. Z oněch dvou startů se mi podařilo obsadit 2x 4. místo celkově, takže tu mám nevyřešené nějaké drobné účty.

Ale je tu jedno velké ALE, poslední tři týdny jedu podlahu a už mi to moc nechutná. Od čtvrtka tuším že to nebude úplně ono, chybí jiskra. 

Ráno před startem je krásné počasí, na Rumburk trochu moc pěkný, snad to vydrží aspoň do cíle, pak ať si prší, jak chce. 

Na startovní čáře máme Spartu (cyklistický tým, nikoliv tabákový výrobek 😊), k tomu hodně dobrý a silný jednotlivce. Jak to, tak vidím, Sparta si s námi bude trochu hrát. Co už, je to prostě závod. 

V 9:55 odmávnutý start na Rumburském náměstí. Slavnostní start a já už jedu plný plyn, abych se dostal dopředu, odmávnutí ostrého startu, Sparta na nic nečeká, hned přichází první nástup. Čerstvý balík, po chvilce únik sjíždí, ihned následuje další nástup, jak jinak dalšího Sparťana "tohle je Sparta" a hra kočky s myší. Hodně aktivní ve sjíždění je Robert Hula, který se ničeho a nikoho nebojí, jednotlivě se musíme snažit vždy Sparťany dojíždět, ti se nám na konci prvního okruhu smějí a už tuším, kde se bude rozhodovat, a že to bude v jejich režii. Lehce skličující, jelikož se dnes moc necítím, bolí mě to od prvního kilometru. 

Do druhého okruhu najíždí stále poměrně dost početný peloton.

Přichází první delší stoupání, které se jede na větru, zde je to pravé místo, kde se dá rozhodnout o dalším průběhu závodu. Najíždím si vepředu za Vojtou Jonášem a pozičně jsem tam, kde sem být chtěl. Sparta nás všechny háže na škarpu, najednou se zde objevují lidi, kteří nebyli doposud vidět a do téhle chvíle nepřidali ruku k dílu, aby trochu pomohli při předchozích útocích Sparťanů, takhle se hold závodí a mladé pušky se spíš schovávají, než aby se ukázaly. Asi je to tak správně, netuším, mám prostě jiný styl. No nic, zpět na škarpu. Dnes mě to bolí o dost víc než obvykle a cca 200 metrů před horizontem si jako poslední vystupuju z tohohle vagónu, kde zůstalo pouhých 12 lidí, nakopal bych si, ale už jsem šel prostě přes závit. Teď mi nezbývá nic jiného, než si počkat na druhou skupinku, kde se bude bojovat o nějakou 13. příčku celkově. 

Tahle skupinka moc nejede, jsme zde jedinci z různých týmů a národností. Tady se čeká na rozhodující poslední kopec, který je 10 km před cílem. 

Ještě před nájezdem na tuto inkriminovanou část okruhu se k nám z první skupiny vrací Honza Brňák, který rovněž nechal dost sil a byl dost aktivní v prvním kole proti Rudé ofenzívě, teď za to platí i s úroky. A hlavně, začíná pršet!

Blížíme se do Šluknova na náměstí, zde je ostrá pravá a začíná se stoupat, poslední kopec závodu. Sice relativně dlouhý, ovšem ne pravidelný, spíše ho tvoří takové schody. Hned od začátku jde na špic Robert Petzold z DDR a jede si své, do kopce je hodně silný, to vím už pár let, a bere s sebou Kubu Mikloviče, dělí se to, po 90 km závodu si už jede každý za své. V půlce kopce tvořím skupinku, pár metrů za Petzoltem a Kubou Miklovičem, spolu s Hradeckým (týmový parťák Kuby), Michalem Kubíčkem a Vláďou Uličným. V tomto pořadí přejíždíme kopec, následuje krátký sjezd a rovina do cíle, posledních 8 km. Díky dešti se náhle silnice stává dost kluzkou, možná i díky tomu získávám ve sjezdu pár metrů, které nehodlám dát zadarmo vůbec nikomu. Navíc se po centimetru blížím k dvojici Petzold, Kuba. Na téhle rovině už nic neřeším a jedu co to dá. Pár metrů za mnou stále Hradecký, Kubíček, Vláďa Uličný, necelé tři kilometry před cílem se tak nějak sjíždíme, já letím do dvojice přede mnou, do mě letí trojice za mnou. V jednu chvíli se protáčím s Vláďou, díky kterému se ještě více posunu směrem dopředu a dojíždíme Petzolda. Sorry jako, ale nečekám vůbec na nic a jedu dál. Dokud nejsem v cíli, nepovolím. Blíží se Rumburk, přejíždíme koleje a následují zatáčky směrem k náměstí, na vodě to klouže jak na mýdle, najednou jsem sám, pravá, levá, pravá, poslední levá a před cílovou rovinkou dojíždím Runta z první skupiny. Cílem projíždím celkově 12. Spokojený nejsem ani s výsledkem, ani s výkonem. Třetí místo v kategorii je spíš cenou útěchy.

Krásný závod, díky Hany, nevyřízené účty naskakují a budu muset přijet zřejmě příští rok, abych to konečně pořešil.

Autorem fotek je Marián Maštrla – velké díky za ně !