Včerejšího rána již u snídaně vládla lehce ponurá atmosféra.
Chlapci začali tušit, že jejich únik nevyjde.
Mezi depeší se objevilo i varování, že jednotka Lebek byla odhalena a lokalizována.
A nyní jsou v plném proudu přípravy na její deportaci zpět.
Každý se s nezvratným faktem vyrovnává po svém. Bééča si na zřejmě poslední vyjížďku přivedl čtyřnohého kamaráda.
Spolubojovníci z ostatních jednotek byli také zaskočeni.
Několik chlapců a děvčat se s Jednotkou Lebek neodmítli vyfotografovat na památku. Šéfkonstruktér Viktorov dokonce naprogramoval UN, aby se nepatrně pousmál.
Bééča ukládá svou zbraň.
Něžně a s citem. Vojáci si ve válečné vřavě vytvoří k tomuto kusu chladného materiálu jakýsi těžko vysvětlitelný vztah.
Byly to dojemné okamžiky.
Pak přišly na řadu úkony spojené s nucenou deportací.
Poslední telefonáty svým blízkým.
Ale stejně jako Randle McMurphy nevyrval vanu z dlaždiček a obořil se hrubě na spolupacienty: "Co čumíte?! Aspoň jsem to zkusil, kriste!!", stejně tak Velitelův výraz a gesto slibují, že to není jeho poslední slovo.
Dovolte mi ještě krátkou poznámku pod čarou.
Malorčani vyšli do ulic a veselili se.
Pravdou sice je, že všechno, až tak ideálně jak se z alba může jeviti nešlo.
Pár zádrhelů a následků z nich odvozených se objevilo.
Ono totiž to s nimi, až tak jednoduché nebylo. Ale přesto nebo možná právě proto zůstává příběh otevřený...